Všechno plyne jako na nehybném plátně kina,

které miluje svoji tvorbu stejně, jako Otec miluje tebe – svoji dceru, svého syna.

Všechno je dobré, neboť vše je Jeho dílo.

Věz, že božské Já tě při tvém vzniku - odcizení - světlem políbilo,

aby ses toužil zase domů vrátit.

Život se vlní jako tanec, jako ladná chůze ženy.

Ve všem je vidět otisk Boha,

otisk, ve kterém jsou Jeho láska a Jeho vůle

v plné blaženosti obsaženy.

Strom se zdá být jen stromem,

je však ztělesněním pokory, tichosti a míru.

Jeho vnitřní nepohnutost nabízí ti sílu,

která tě stáhne do podstaty jeho i tvého Bytí -

do Ticha, kde Boží láska jenom tím že je,

tak do každého srdce svítí.

Všechno je jedna nehybná podstata, ze které se tvoří toto dění.

Všechno je blaženost, která dýchá na nás tak dlouho,

až dojde k úplnému probuzení.

Z lásky se všechny věci vynořují z Bytí,

ze Zdroje, kde nepohnutost sama na sebe

ve vytvářeném světě svítí.

Z nepohybu se vynořila ruka provést pohyb,

že bude láskyplný, o tom nemůže být pochyb.

Byť zdá se někdy tvrdým a nelítostným, je v něm láska.

Ta přitahuje jako magnet vše, co jednou domů musí zpátky,

nelze však vrátit se oklikou, nějakými zadními vrátky.

Vše co činili jsme „jiným“ nutno druhou stranou mince prožít taky,

pak poznáme, že ten, kdo s námi nesouhlasil, je stejnou Božskou láskou,

jejíž světlo vyzařuje jako slunce i přes neprostupné mraky,

a všichni ve Věčnosti poznáme se jako Jeden.

Ve všem stvořeném je nepohnutý základ stejný jako v celém Bytí.

Když Jej nalezneš, tak nehybným se stane vše, nač pohlédneš,

vše, co objeví se ve tvém Svatém Žití.

Myšlenka je jenom drobný pohyb ve vědomí – ve hře nehybnosti.

Když ji zastavíš, či prohloubíš se v mezeře zachycené v rozhovoru mezi slovy,

vše náhle spatříš správně a bez jakýchkoli pochybností.

Já jsem ta nepohnutost Ticha,

na kterém se při dýchání pohybují plíce.

Já jsem ta nepohnutost Ticha,

na kterém se pohybují oční víčka pomalu a tiše.

Já jsem ta nepohnutost Ticha

jenž je slyšet vždy, když dáváš přednost Přítomnosti -

bez myšlenek, pocitů, názorů a chtění,

bez touhy po své vlastní vůli, která skrývá jenom omezení.

Já jsem To, z čeho vítr fouká,

já jsem nepohnutost moře,

z kterého se každá vlnka kouká,

já jsem To, na čem zažíváš skrz obrazy a zvuky svoje chtění,

já jsem podstata všeho vědění i nevědění.

I z tvého těla září tiché, nepohnuté Bytí,

jenž tvýma očima vše v posvátnosti vidí.

To, co tvými ústy zdraví v „druhých“ samo sebe,

To, co vidí ve všem jenom nebe.

Nejsi tu ty a nejsem tu já,

je jen nepohnutá Jednota.

Jednota, na které se odehrávají všechny děje,

Všechno je svaté – všechno dýchá, vítr fouká, voda chladí, slunce hřeje.

Jednota, co vnímá sebe sama jako nepohyb v pohybu a pohyb v nepohybu.

Jednota, na které není možné najít žádnou chybu.

Vnímej, jak nepohyb se Jeho láskou mění v pohyb.

Radostná hra se tvoří věčným Teď, může být snad o tom pochyb?

Jak nádherné je milování člověka a Boha.

Splynutí do jednoho vědomí, kdy se lidské mění na To, pro co není slova.

Bože, vím, že mizí tady Ty a Já, a otvírá se věčnost.

Jednota, která obsahuje Nic a Všechno.

Za myslí, za kterou se skrývá tato prostá nahota,

se střípky pojí navždy v Jedno.

Největší tajemství se skrývá v zastavení mysli.

V posvátném vědomí pak rozzáří se příslib.

Tvůj příslib Pane, že všechno je tak, jak vždycky bylo,

že odjakživa jsme jeden duch a zároveň i jedno tělo.