Ticho a zvuky jsou jen jiným vyjádřením pojmů nepohyb a pohyb.

V první fázi, která prohlubuje vnímání obou pojmů jako samostatných částí, zkoumáme zvuk při jeho vzniku, při jeho trvání a při jeho zanikání na podkladu ticha. Touto hrou se můžeme bavit po celý den, neboť zvuky v různé formě a intenzitě naplňují náš den prakticky od ranního probuzení až po okamžik usnutí.

Výbornou pomůckou je pozorovat zvuky ze svého těla, nejlépe však ze svého srdce. Mohou to být zvuky přírody, projíždějící auta, hluk od sousedů, melodie písní, které zrovna slyšíme,... apod. Taky zde máme možnost vnímat hlas vlastních myšlenek a vyslovovaných slov. V tomto stavu vycházejí naše slova, (které myslíme nebo i vyslovujeme) skrz naše srdce, které je prosycuje klidem, mírností a láskou.

Stejným způsobem je možné vnímat jakýkoliv rozhovor nebo číst knihy. Po každém slově nebo myšlence se dá zachytit krátké ticho, které obsahuje vše, co již zaniká, i vše, co právě vzniká. Když zůstaneme v tomto krátkém okamžiku ticha, všechny zvuky budou kolem nás plynout svým vlastním rytmem a budou vždycky končit samy od sebe zase v tichu, tam, kde se narodily.

Usadíme se pohodlně na sedačku nebo na židli a připravíme se na pohodovou hru na zvuky a ticho. Stáhneme veškerou pozornost dovnitř sebe tak, abychom nevnímali nic konkrétního. Žádnou jednotlivost. Čím jsme uvolněnější, tím více se otevíráme přímému prožitku všeho, co obsahuje přítomný okamžik právě teď a právě tady....... Jsou slyšet projíždějící auta, štěkot psa, rozhovor ze sousedního bytu,.......atd. Žádnému z těchto zvukových podnětů nevěnujeme individuální pozornost, ale vnímáme vše najednou. Toto lze provést jen bez jakéhokoli úsilí. Jedinou podmínkou pro naprosto přirozené vnímání zvuků ze světa ticha  je odevzdat se do přítomného okamžiku a nic se nepokoušet řídit, ovlivňovat, pozměňovat nebo hodnotit....... Zvuky probíhají mimo nás, ale my je vnímáme, jako by vycházely ze srdce. Cítíme je uvnitř sebe........ Klesáme ještě hlouběji v nehodnotícím pozorování........ Všechno je takové, jako má být. Dostáváme se k bezprostřednímu prožitku komplexního vnímaní všech zvuků........ Najednou zjišťujeme, že neexistují žádné disharmonické zvuky. Všechny zvuky tvoří dokonalý harmonický celek........ Je to úžasný koncert....... Koncert u něhož nepotřebujeme znát jednotlivé noty.

....... Zvuk telefonu rozřízl ticho kanceláře. Nezvedl to. Vychutnal si začátek zvonění, jeho průběh, jeho zánik, a ještě hlubší ticho, které následovalo po každém dalším zazvonění a bylo vždy hlubší, než předcházející. Zachytil pauzu mezi jednotlivými impulzy a všechny ostatní zvuky splynuly do pozorného, ale zároveň velmi intenzivního vnímání všech zvuků a všech obrazů, které mu tento okamžik nabídl jako dar. Mechanicky vypnul  neutichající vyzvánění a využil darovanou příležitost zase jen být....

Michal zkontroloval zmeškaný hovor, který nezvedl, když dal přednost tichu. Displej mu ukázal telefonní číslo jeho mámy. Ouha, bylo to už před půl hodinou!!! A hned 5x. Pět zmeškaných hovorů!!! Vytočil číslo, chvíli zpozorněl a poté, co tryskem seběhl schody, naskočil do auta .......

Ostrý zvuk sanitky narušil ticho a naplnil okolí zvědavostí, co se zase stalo. Ticho smrti pomalu vydechovalo svou posvátnost do sanitního vozu i mimo něj. Michal držel otce za ruku a v naprosto bdělé pozornosti sledoval jeho dech. Už to nebyl dech, spíše nepravidelné sípání, které doplňovalo výraz ve tváři, značící poslední okamžiky utrpení a potvrzující skutečnost, že každá bolest jednou skončí. Díval se na umírajícího otce s úctou a respektem. „Skládání životních účtů“ bylo tak zřetelné a čitelné, že i přes otcův výraz plný utrpení vnímal moudrost odcházející duše a sdílel její pocity při odkládání prošlapaných bot z náročné cesty životem na Zemi. Nemohl se ubránit hluboké vděčnosti za to, že mu bylo umožněno být při tom právě v okamžiku, když si smrt podává ruce se životem a splývá v jeden celek....... Jak je vše dokonale řízeno!!! .......

Klid a mír, plynoucí z Michala směrem k umírajícímu otci, a v duchu vyslovený obdiv za zvládnutí náročné lekce konce života, měla za následek, že se dech otce stal najednou pravidelný, výraz v obličeji se uhladil a následoval téměř slastný vzdech, který se úplně lišil od všeho, co bylo slyšet předtím. Po tomto vzdechu již další nepřišel. Rozhostilo se posvátné ticho, které bylo slyšet tak silně, že se zvuk houkající sanitky v tu chvíli zdál, jako by přicházel z obrovské dálky. Aniž by cokoli řídil nebo o cokoli usiloval, pomohl odcházející duši zachytit Světlo a s hlubokým pocitem míru ve své vlastní duši sdílel současně nehybnost svého i opuštěného těla otce.  Tím, že nic neřídil a dovolil, aby vše bylo vykonáno, tak, jak mělo být, mohl jako odměnu vnímat vše, co výjimečnost této situace poskytovala.......

Jak je smrt krásná, když osvobozuje od bolesti....... Jak je vznešená svým tichem, které je tak jiné, než ticho, které si dokáže v sobě téměř kdykoli vyvolat, a které má tak rád.......

Otec pomalu umíral na rakovinu asi rok a půl. Posledního půl roku měl již fyzické tělo na jakýkoliv dotek tak bolestivě přecitlivělé, že si Michal při vzpomínce na to, jak si většinou naříkáme na drobné nebo trochu větší krátkodobé obtíže, s obdivem uvědomoval, jakou vnitřní sílu musel mít otec, když vytrvale odmítal všechny tišící prostředky nebo léky. Nyní plně chápal moudrost duše, která si tímto rozhodnutím odčinila velkou porci vyrovnání za trable, které v době svého života způsobovala nejbližším.  Jen stěží zakrýval chápající láskyplný úsměv, který se mu dral na rty .......

Stejný obraz sebe sama se mu naskytl na pohřbu. Pozoroval, jak se jeho ústa i oči usmívají a na sekundu přestal chápat, co se to s ostatními stalo. Najednou se zarazil. Není snad špatný? Nebo bezcitný? Proč neprojevuje lítost nad zesnulým jako ostatní? Byl to přece jeho otec!!! Ve stejném okamžiku, kdy mu myslí proběhly tyto myšlenky, se vyděsil, že s ním není něco v pořádku. Kolektivní emoce zaťaly své drápy do duše, která na zlomek sekundy zapomněla na svou bdělost a nechala se strhnout do propasti úzkostlivého pocitu, že jedná nesprávně, protože jedná jinak, než ostatní. Rychle se vzpamatoval a připomněl si vznešené  ticho, kterým byla naplněna sanitka při otcových posledních okamžicích života.......

......... Vypnul myšlenky, a znovu jenom byl....... Tento stav miloval....... Když jen byl, mohl v něm každý vidět to, co vidět chtěl. Nebylo v něm utrpení, zármutek nebo bolest, ale ani radost, povýšenost nebo pocit výjimečnosti, že je něco více, než ostatní, kteří ještě žijí v hluboké nevědomosti. Pokud by se tento stav dal něčím charakterizovat, tak by to asi byl soucit a sdílení se vším, co je, ale bez jakýchkoli osobních úsudků. V těchto chvílích se mohl komukoli dívat naprosto upřímně hluboko do očí, aniž by to někoho znepokojovalo, uráželo, nebo vzbuzovalo nějaké chtění. V těchto chvílích hluboce chápal a prožíval bez přemýšlení a posuzování onen kdysi dávno vyjádřený stav čisté a ničím neposkvrněné přítomnosti: „A viděl Bůh, že všechno je dobré....“. Hluboce vše vnímal, jako bezprostřední vyjádření okamžiku, oslavujícího vše co je, ať už je to život nebo smrt, smutek nebo radost, zdraví nebo bolest, vše bez jakéhokoli osobního posuzování.