Pozorující Božské vědomí, někdy také nazývané „Svědek“, je nezaujatý pozorovatel všeho dění, zakotvený v živém tichu. Nic neřeší, neposuzuje, neanalyzuje. Je to posvátné vědomí, které je obsaženo v každé stvořené bytosti nebo věci a zároveň je i nekonečným vědomím, ve kterém tyto bytosti a věci jsou obsaženy. V okamžiku, kdy se v nás byť jen na chvíli projeví, přináší s sebou zvláštní dar. Je to dar osvobození. Osvobození od karmy. Svědek svojí neosobností nevytváří novou karmu, jen pozoruje, jak je odžívána karma stará.

Pokaždé, když se úplně ztišíme a oprostíme mysl od jakéhokoli vnitřního dialogu, máme velkou šanci, že se v nás dostane na povrch něco, co je tak velké a vznešené, že naše malé osobní Já splaskne jako bublina a konečně se alespoň na chvíli dotkne něčeho, co nelze omezit jakýmkoli názvem, nebo jménem. Svědek, je jen další z chabých pokusů o charakteristiku něčeho, co charakterizovat nelze. Nicméně, jelikož je naše každá myšlenka, slovo a čin navždy zanesena svou unikátní vibrací do tohoto všeobsahujícího vědomí, je název Svědek docela výstižný.

....... Sněhové vločky měkce tančily vzduchem a polibkem obdarovávaly vše, co jim stálo v cestě. Rozdíl mezi nebem a zemí se jejich přičiněním smazával a ticho získávalo převahu nad vším, co se zdálo důležité. Kolik je tomu již let? 15? Nebo snad 20? Nebo to bylo včera? Vždyť je stejný leden!!! V plnosti vědomého bytí mu tyto nepodstatné údaje splývaly do jednoho celku. Jak je to dávno, co se poprvé koukl překvapeně na své tělo a viděl, že se nohy pohybují, oči mrkají, myšlenky bzučí a že se to děje jaksi bez něj?

Kolem přejelo auto. Zvuk zanechal za sebou táhlou stopu a odhrkal se zpátky do Velkého Ticha. Nerozluční přátelé Čas a Prostor se tvářili důležitě a hledali, koho by vtáhli do své nikdy nekončící hry. V poslední době usoudili, že už to není taková legrace jako kdysi, kdy se dosyta nabažili rošťáren, které Michalovi prováděli. Něco bylo jinak. Přátelsky se na ně usmíval jako na děti, a plně si užíval skutečnost, že jako pozorovatel jejich lumpáren se dostal do úplně jiné pozice. Před vnitřním zrakem se mu začaly pomalu odvíjet obrazy: .......

....... Leden se rozhodl, že naplní svým jménem vše, co mu právě stálo v cestě. Dveře chaty se s vrzáním otevřely a Michal vyšel do mrazivého rána. Všechno kolem bylo oblečené do bílé námrazy a ledu, jen on apaticky koukal na své holé ruce, které vyčnívaly z trička. Bylo mu to jedno. Vzpoura proti životu, která se v něm již delší dobu odehrávala, došla do svého konečného bodu. Nespokojenost s dosavadním životem a omezenými možnostmi hmotného světa jej rozleptávala až do morku kostí, a nový svět, který tušil, že je za hranicemi hmotného světa, jej z nějakého jemu neznámému důvodu nechtěl vpustit dovnitř. Jako by se pohyboval mezi těmito dvěma světy a nikde nepatřil. Něco ho táhlo hluboko do samého nitra přírody, aby to všechno skoncoval. Šel mechanicky. Bez cíle, bez minulosti, bez budoucnosti. Nikam nepatřil. Jeho mysl se pokoušela zachytit aspoň kousek něčeho, na čem by mohla opět vybudovat svoji totožnost. Nevnímal chlad, neboť se necítil ohrožený případnými následky svého bláznivého činu. Jeho hlava se každým krokem vyprazdňovala od nepotřebných myšlenek a názorů. Jeho ruce a nohy se rytmicky pohybovaly doprovázeny zvukem šoupajících bot. Jeho plíce dýchaly odevzdaně mrazivý vzduch, který jim posílal úmyslně otevřenými ústy, jenom proto, že to nebylo dobré. Aspoň to všichni říkali....... 

Něco však přece jen bylo jiné. Aniž by chtěl – a možná právě proto – jej zničehonic zaplavil pocit určité svobody. Svoboda jejíž hloubka v jediném okamžiku zaplavila vše, co z něj ještě zbylo...... Svoboda, která zdánlivě nesouvisela nijak s tím, že je Teď na lesní cestě bez jakéhokoli rozumného záměru.

Viděl, jak jeho oči mrkají,....... jak jeho nohy jdou svým vlastním rytmem,....... jak dech zvedá rytmicky jeho hrudník....., a že se to vše děje. Najednou, jako by pocítil obrovskou úctu k životu, který je něčím moudrým řízen a děje se jaksi sám od sebe. A v tu chvíli to pochopil. No jasně!!! Vždyť to JEHO oči mrkají,....... JEHO nohy chodí,....... a JEHO plíce dýchají,....... to JEHO neustále obtěžující myšlenky se někam ztratily. A když jsou JEHO, tak přece nemůžou být ním, protože jsou JEHO. A on nemůže být ani myšlenkami, protože jsou taky JEHO a může je pozorovat stejně jako nohy nebo mrkající oči.

Nebyl ještě schopen o tom všem přemýšlet, protože cítil, že jenom Být je pro něj v tuto chvíli důležitější než cokoli jiného. Jediné, co si plně uvědomil bylo, to že všechno nějak souvisí s tím nemyšlením. Tím se v něm uvolnil prostor pro něco většího. Čím se on stával menším a bezvýznamnějším, tím To rostlo a stávalo se větším a neomezenějším. Ticho, kterému dal svojí rezignací uvnitř sebe prostor aniž to předem zamýšlel, se mu odvděčilo něčím, co nemohlo být ani přehlédnuto ani potlačeno. Ticho, které se samo od sebe stalo jeho přirozeností jenom tím, že na chvíli zapomněl na to, co byl a na to co chtěl nebo nechtěl ještě být. Ticho, které si svojí moudrostí a svojí láskou žilo samo v sobě bez jakýchkoli pochybností o tom, že by něco mohlo být jinak, než je právě Teď. Osvobozující stav pozorovatele všeho dění, se mu hluboce vryl do duše a určil bez jakýchkoli kompromisů směr jeho dalšího života........

....... Michal pomalu otevřel oči....... Obrazy, které se vrátily v čase mu připadaly jako film, který byl shlédnut a ihned založen pečlivým správcem přítomného okamžiku do archívu, jako laskavé memento hledání něčeho, co nebylo potřeba vůbec hledat. Něčeho, co tady vždycky bylo, a čemu stačilo jen dát prostor k projevení.