……. Noc si užívala vítězství nad právě skončeným dnem a rozverně oblékala domy, lesy i pole do široké škály šedočerných kostýmů. Láskyplně pozorovala své barevné dílo a se spokojeným úsměvem získávala zpátky do své moci místa, kde lidé vypínačem posílali světlo na nucenou dovolenou.

Janička se převalovala na posteli a nemohla usnout. „Když budeš zlobit, vezme tě čert a půjdeš do pekla“. Kolikrát jí to jen mamka už řekla? A proč jí neřekne když nezlobí: „ Za to, že jsi hodná Janičko, půjdeš určitě do nebe“. Dospělí raději vyhrožují a zakazují. A taky pořád jenom slibují. A vůbec. Jaké to tam asi je??? Jak se mají ti zlobiví, kteří se dostanou do pekla? A jak se mají ti, kteří přijdou do nebe? Otázky jí vířily hlavou a Janička ne a ne usnout. Jak ráda by se dozvěděla co asi dělají zlobivým dětem v pekle. A taky dospělým, protože ti se taky hodně často k sobě nechovají zrovna jako andílci. Zacpala si uši, protože si právě vzpomněla, jak se mamka s taťkou včera hlasitě hádali a křičeli na sebe. Dostala strach. Co když půjdou tatínek a maminka taky za to do pekla? A co ostatní? A kdo bude potom v nebi? Před očima jí zatančil obrázek jejího usměvavého dědečka. No jasně!!! Dědu jako jediného v rodině nikdy neviděla doopravdy rozzlobeného. A taky se s nikým nehádá. Ano,… děda půjde určitě do nebe! Nálada se jí rázem zlepšila a na ustarané tvářičce se objevil spokojený úsměv. Ale co tam bude dělat sám? Rozhodla se, že se polepší a nebude zlobit, aby chudák dědeček nemusel být v nebíčku úplně sám. Oči se jí začínaly pomalounku zavírat a než si Janička stihla pořádně naplánovat, co budou s dědou všechno v nebi dělat, něžná spánková víla vdechla nehybnost do jejích víček, jejího těla i jejích myšlenek……

……. Postel uleknutím zavrzala pod tíhou, na kterou nebyla zvyklá, ale ihned se narovnala a pozdravila starého známého. Janička otevřela oči a vedle ní seděl děda. Překvapením vykřikla: „Dědo, co tady děláš?“ „Pojď se mnou. Můžeš být klidně v pyžamu, já mám taky pyžamo. Něco ti ukážu.“ Řekl děda a vzal Janičku, která se posadila na posteli, za ruku. „Zavři oči. A nepodvádět“. Janička poslechla a čekala, co se bude dít dále. „Už je můžeš otevřít“, usmál se děda, když viděl, že se Janička usilovně snaží udržet oči co nejvíce zavřené, aby náhodou dědu nezklamala.

„Dědo, kde to jsme?“ Vydechla Janička překvapením. Seděli na dřevěné lavici uprostřed dlouhé chodby, na jejímž konci byly vidět dvoje dveře. „Hned se všechno dozvíš“, řekl děda a vstal. Chytil Janičku za ruku a zatímco se pomalu přibližovali ke dveřím, oba si užívali roztomilý duet klepajících papučí a malých šoupajících bačkůrků. Došli na konec chodby. Obrovské dubové zárubně se držely s dveřmi v těsném objetí a vypadalo to, že je nic od sebe nerozdělí. Děda zatlačil na kliku a táhlý vzlyk otevírajících se dveří naplnil prostor smutkem z odloučenosti a donutil zárubeň přemýšlet o tom, jak se zbavit kliky, která je bezpochyby příčinou jejich neustále se opakujícího rozdělování.

Děda s Janičkou vstoupili do nádherně vyzdobené místnosti. Obrovský, bíle prostřený stůl se prohýbal pod pečlivě připravenými dobrotami, za které by se nemusela stydět i ta nejdivočejší mysl. Místností se proháněly lahodné vůně a poctivě trénovaly, která z nich poplete co nejvíce čichových buněk hostů a vzbudí v nich touhu ochutnat právě ten nejvoňavější kousek z  jejich mistrovského díla. Děda se s Janičkou posadili do čela stolu a čekali. „Buď tiše, dávej dobrý pozor a neopouštěj toto místo“, řekl děda.

Za pár okamžiků se na druhé straně místnosti rozrazily dveře a houfy lidí se téměř nepříčetně vrhaly ke stolu s jídlem. Janička se polekala a přitiskla se strachy k dědovi. Zavřela oči, ale zvědavost jí šťouchala do víček tak dlouho, až je zase malinko pootevřela, aby mohla pozorovat, co bude následovat. Lidé byli divocí a jejich chování ovládal jediný cíl – každý chtěl mít to nejlepší místo pro sebe. Šťouchali se, nadávali si, a dokonce viděla, jak si podtrhávají židle, když měli pocit, že jim někdo chce sednout na místo, o kterém byli přesvědčeni, že je jejich. Nejpodivnější však byly jejich ruce. Byly dlouhé jak maminčina šňůra na prádlo. Lidé je vlekli za sebou a Janička si všimla, že se skoro vůbec nedají ohnout. Takové ruce ještě nikdy neviděla. „Júúú!!!  To bych určitě nechtěla!“ Povídala si sama pro sebe a koukala dále.

Konečně se lidé začínali uklidňovat a ačkoliv už všichni měli své místo, na jejich obličejích nebylo vidět žádnou spokojenost. Místností se ozývaly rány a Janička si všimla, že se ani jeden z těch podivných lidí nemůže dostat k jídlu přes skleněnou stěnu, lemující stůl po celém obvodu. Zoufale mlátili do skla svýma dlouhýma rukama a nějakou dobu trvalo, než zůstali bezmocně sedět s pohledem upřeným na nedosažitelné dobroty za sklem. Janička opatrně natáhla ruku pro jablíčko a radostně ukazovala dědovi svůj úlovek. Tam, kde seděli, žádné sklo nebylo.

Místností se rozléhalo nespokojené mumlání a vzájemné obviňování, kdo může za to, že mezi židlemi a stolem je sklo. Hádky postupně slábly a hosté, vyčerpaní marnou snahou dostat se k jídlu, začínali podléhat dřímotě. Pán sedící o několik židlí nalevo od dědy, se probral v okamžiku, kdy jeho hlava s velikým rámusem praštila o desku stolu. Zmateně se rozhlédl kolem sebe a viděl, jak hlavy několika dalších podřimujících lidí již leží na desce stolu a téměř se dotýkají jídla. Ve stejnou chvíli se začali hosté probouzet ze snění a nikdo už na nic nečekal. Vrhli se na jídlo, brali jednu pochoutku za druhou a svými dlouhými pažemi je ve snaze trefit se do úst, házeli za sebe. V místnosti zavládlo ještě větší zoufalství, než způsobilo sklo oddělující hosty od jídla. Nyní již na jídlo sice dosáhli a nabírali je plnými hrstmi, přesto se nikomu nepodařilo byť jen malý kousek dostat do svých úst. Zdi a zem byly během chvilky pokryty všemi těmi dobrotami a na stole zůstaly jen otisky zoufalých myšlenek, snažících se pochopit, co se vlastně stalo. Hosté jeden po druhém odcházeli z místnosti. Hlad jim jako lis svíral žaludky, zlost a nespokojenost srdce.

V okamžiku, kdy Janička s dědou vyšli z místnosti ven na chodbu, se před nimi samy od sebe otevřely druhé dveře. Místnost byla naprosto stejná, jako ta předcházející. Stoly hrdě vystavovaly na svých zádech nekonečné množství rozličných specialit. Vzduch byl prosycen všemi možnými vůněmi a místnost zářila čistotou. „Dědo, co tady budeme dělat? Vždyť je to tady stejné jako vedle. A co to bylo za divné lidi?“ „Sedni si Janičko a zase se pozorně dívej. Vedle jsi viděla PEKLO. Takhle to vypadá, když lidé myslí jen na sebe. Teď se dobře dívej. Tady je NEBE.“

Na protější straně místnosti se otevřely dveře. Pomalu vcházeli lidé a jejich zářící obličeje vypadaly jako slunce na letní obloze. Jeden druhému přisunuli židli a bez jakéhokoli dohadování si každý sedl tam kde bylo volné místo. Janičku ihned zaujalo, že jejich dlouhé ruce jsou úplně stejné, jako u lidí z vedlejší místnosti. Vyzkoušela prstíkem, jestli je u jejich strany stolu sklo a zvědavě čekala, co bude následovat. Lidé s usměvavými tvářemi a pozornýma očima se úplně ztišili a ticho v místnosti zhoustlo natolik, že by určitě bylo slyšet spadnout i špendlík. Chvíli mlčky seděli a poté se s přáním dobré chuti pustili do jídla. Skleněné stěny jim tentokrát nebránily v uchopení jídla. Jejich dlouhé paže citlivě vybíraly ta nejlepší sousta a vkládaly je do úst hostům sedícím na druhém konci stolu. Vzájemné krmení bylo pro všechny obrovským zážitkem, který naplňoval místnost vděčností a radostí současně. Jídlo pomalu ubývalo a lidé odcházeli s příjemným pocitem nasycení v žaludcích a s láskou a spokojeností ve svých srdcích.

Se stejným pocitem v srdci, ale s hladem v žaludku se Janička probudila a posadila se na posteli. Očima prozkoumávala místnost, jestli tady není někde schovaný děda a když ho nenašla, zavrtala se zpátky do peřiny. Koukla na stěnu proti oknu a úsměv na malé hezké tvářičce prozradil zvědavým slunečním paprskům, že se jí to všechno zdálo. Slunce dokončilo svými zlatými štětci obraz okna na stěně Janiččina pokojíčku a polechtalo plyšového pejska za uchem. Byla neděle a dneska měl přijet děda. Už se nemohla dočkat, až se ho na všechno zeptá.

Zvonek u dveří vyzvonil, že je děda za dveřmi. Janička mu v pyžamu skočila kolem krku a pusa ještě skoro ani nepřistála na jeho vousech, když neodbytná otázka zabzučela vzduchem: „Dědo, existuje nebe a peklo?“ „No jasně Janičko. Nebe je radost a spokojenost z toho, že můžeš někomu posloužit, pomoct nebo mu něco dát. Peklo je tehdy, když si tyto příležitosti neuvědomuješ a žiješ jenom pro sebe. Vždycky můžeme udělat druhým lidem ze života NEBE nebo PEKLO. Výběr je jen na nás. Tak už utíkej si umýt jablíčko a pomoz mamince uvařit kafe. Od rána se těším, jak si spolu popovídáme.“