Mysl je jako divoký býk vrhající se na všechny strany všude tam, kde by mohla být nějaká chutná potrava. Potřebuje pořád něco jíst - stále něco řešit, něco analyzovat, něco posuzovat nebo vyhodnocovat. Takového divokého býka není jednoduché zkrotit. Bojem nemůžeme nikdy vyhrát. Když mu však nabídneme hrst voňavé trávy, zjistíme, že najednou jde poslušně jako beránek tam, kam chceme. Hrstí voňavé trávy se rozumí správný výběr z miliard myšlenek obsažených v myšlenkovém světě. Vhodná potrava nám pomůže divokého býka zklidnit a usměrnit.

Tajemstvím dobrého výběru potravy je pravidlo, že méně bývá více. Býka krmíme pomalu, nikam nespěcháme, protože není kam spěchat. Do jídelníčku mu zahrnujeme jen ty nejkvalitnější lahůdky a pevně zakotveni v bdělé pozornosti zjišťujeme, že nikdy nekončící boj pomalu, ale jistě ustává. Postupně se stav klidného a pozorného krmení stává přirozeným nejen pro nás, ale i pro býka. Nový návyk poklidného krmení se mění v samoobsluhu, kdy býk si již sám dovede nalézt nejchutnější kousky a my můžeme jen z dálky láskyplně pozorovat, jak mu chutná.

Potravou mohou být např. myšlenky jak zlepšit kvalitu života „ostatním“, modlitby, zkoumání učení starých mistrů nebo náboženství.  Důsledkem kvalitní potravy, je úplné zklidnění a usměrnění mysli a realizace našeho spojení se Zdrojem, kterému mysl slouží. Ačkoliv jsou zde myšlenky pořád obsaženy, tomuto spojení již nikterak nepřekážejí.

....... Michal procházel širokými školními chodbami. Šero se pomalu vkrádalo do každého zákoutí a stíny začínaly zvědavě vykukovat ze všeho, co světlo pronikající oknem prozkoumalo svým zvědavým paprskem.

Nevěděl, jak se sem dostal, ale tušil, že něco není v pořádku. Ve škole již nebyl pěknou řádku let a najednou...... Hledal nějaký vypínač, kterým by rozsvítil světla, ale zdi se tvářily, jako by něco takového nikdy neexistovalo. Šero se s vědomím své vzrůstající moci vkrádalo do nekonečných školních chodeb a vychutnávalo si plnými doušky tíseň, která se Michala proti jeho vůli každým okamžikem zmocňovala.

„Někde tady přece musí být východ!!! Co se tady ksakru děje?“ mumlal si v duchu pro sebe a začínal být nervózní, že nad situací nemá vůbec žádnou kontrolu. Nepříjemný pocit ho donutil se prudce otočit. Stín postavy mizející za nejbližším rohem v něm vyvolal pořádné leknutí. Když se otáčel zpět, stejný stín zmizel za schodištěm, ke kterému se pomalu přibližoval. Cítil, jak se mu zrychluje dech a slyšel své srdce bušit nejen ve své hrudi, ale v celém těle. Stíny začínaly být drzejší a občas již zahlédl zvědavě vykukující hlavu nebo kousek těla. Obličeje se zlomyslnýma očima se na něj šklebily zpoza každého rohu a začínaly být čím dál sebevědomější. Věděl, že už to přestává být jen nevinná hra a strach mu přeběhl po zádech jako předzvěst něčeho nepříjemného, co nezadržitelně viselo ve vzduchu.

Michal zrychlil krok a za pár okamžiků již téměř utíkal. Vyhnul se schodišti a dal se instinktivně chodbou doprava, kde předpokládal, že by mohly být alespoň dveře na školní dvůr. Všude kolem slyšel tlumené hlasy, které byly doprovázeny zvukem rychle se pohybujících postav. Blížil se ke konci chodby, když zpoza levého i pravého rohu vystoupily proti němu postavy asi pěti zlomyslně se šklebících postav výrostků. Vzduchem se v pravidelných intervalech rozléhal zvuk basebalových pálek, poklepávajících do prázdných dlaní. Při zděšeném pohledu zpět se mu naskytl téměř naprosto stejný obraz. Postavy se začínaly přibližovat a Michal věděl, že ačkoli drzí výrostci nemají více než 13 let, bude to asi hodně bolet.......

První rány dopadly na jeho záda. Podařilo se mu jednu pálku vytrhnout a mácháním kolem sebe získal alespoň trochu prostoru a času, co dělat dál. Na konci chodby vedly schody nahoru. Napadlo ho, že by mohl uniknout po střeše do dvora. Pořád nedovedl pochopit, že okna, které lemovaly všechny chodby, nejdou ani otevřít, ani rozbít. Dveře na střechu by mohly být přece jenom alespoň nějakou nadějí. Rozběhl se a cestou se mu podařilo pálkou přesně trefit několik výrostků, kteří na něj doráželi ze všech možných zákoutí a přilehlých chodeb. Rány, které dostával, bolely, ale velmi zvláštní bylo, že na těle nepociťoval vůbec nic. Jen hlava byla téměř jako před prasknutím.

Nevěděl, kolik uběhlo času, ale zdálo se mu to jako celá věčnost. Útoky nepřestávaly a opakovaly se s téměř předvídatelnou přesností. Nicméně ani v horním patře školy nebyl stále schopen najít dveře nebo jakýkoli únikový východ. Občas se již dotýkal možnosti rezignace a odevzdání se osudu, ale něco ho stále hnalo kupředu dostat se ven a boj nevzdat. Zahlédl malinké střešní okénko, kterým pronikalo světlo z měsíce, zatlačil na kliku a z posledních sil se vydrápal na střechu.........

Noc se pyšnila svými dokonale černými šaty, jen měsíc chvilkami slabě ozařoval její nejkrásnější a nejtajemnější místa. Michal opatrně sklouzl na okraj střechy a seskočil na pečlivě udržovaný trávník. Rozběhl se směrem k parkovišti před školou, kde poslušně čekalo jeho auto. Přelezl plot a ve chvilce se ocitl u auta. Nikdo za ním neběžel. Oddechl si a jeho obvyklý klid nabýval znovu převahu v jeho duši. Nasedl do auta a rozjel se........

Co se to zase děje??? Zastavil. Hluboký neklid ho úplně pohltil. Nemůže odjet. Něco zůstalo nedokončeno. Něco je jinak než mělo být. Takhle to nemůže skončit. Ale proč??? Chtěl, aby to takhle skončilo. Proč to nejde??? Zařadil zpátečku a rozjel se zpátky ke škole........

Pomalým krokem se blížil ke vchodovým dveřím školy. Jeho pozornost upřená k tomu, co se odehrává právě teď, bylo jediné, co vnímal. Neměl strach. Věděl, že „musí“ jít, a tak šel. Byl zvyklý na to, že když něco nešlo, nebo se situace tvářila, že nemá žádné řešení, tak bylo třeba udělat „něco“ jinak. Udělat „něco“ jinak a zároveň si „něco“ uvědomit. Nepřemýšlel. Nechal věci být takové jaké jsou a vzdal se jakéhokoliv odporu. Klika byla studená a hladká a staré dveře do školy ho pozdravily místo kývnutí táhlým zavrzáním. Chodba nebyla ani temná ani světlá. Poskytovala však dostatečně příznivé podmínky pro vše, co bylo třeba vidět. Michal kráčel pomalu, ale s naprostou jistotou vpřed, aniž by se snažil cokoli řídit nebo předvídat. Na chodbě vládlo hrobové ticho a nikde nebyla žádná známka jakéhokoli pohybu. Uprostřed se zastavil a sedl si na zem do své oblíbené pozice. Jen tiše seděl a neměl nejmenší potřebu se zabývat rostoucími zvuky odehrávajícími se za jeho zády a v přilehlých chodbách. Přesto však velice zřetelně zpozoroval první opatrné pohyby v temných zákoutích a přibližující se šepot.......

Zpoza rohu na levé straně chodby vykoukla zvědavá rozcuchaná hlava a vyzývavě se ušklíbla. Michal zůstal nehybně sedět a jeho pozornost byla tak extrémně bdělá, že vnímal nejen každé šeptající slovo, ale i každý nepatrný pohyb před sebou i za sebou. Oči zářily klidem a mírností. Strach a úzkost, která se ještě nedávno schovávala v těchto chodbách, byla prosvětlena vědomím, že nic vnějšího nemůže rozvrátit jeho vnitřní klid a mír, i kdyby to byla samotná smrt. Postavy se pomalu přibližovaly a ruce s pálkami se nezadržitelně zvedaly nad obličeje zdobené zlomyslnými úšklebky, a měly jediný cíl – dostat svoji kořist......

V jediný okamžik zasvištěly pálky vzduchem a následovala jedna rána za druhou. Útočníci mlátili do Michala čím dál tím zuřivěji, avšak s každou další ranou byli zmatenější a zoufalejší. Nikdo z nich nevěděl, co se děje. Nikdo z nich nechápal, jak je možné, že vždycky těsně před dopadem se pálka rozplyne a poté, co projde Michalem, se znovu objeví, aniž by mu jakkoli ublížila. Čím zuřivěji útočníci doráželi, tím větší klid vyzařoval z Michala. Již nebojoval. Plně si uvědomoval, že přijetím a pokorným sebeodevzdáním, nad ním ztratili veškerou moc. Pomalu vstal a bez jakéhokoli vyrušení šel ke dveřím vedoucím ze školy. Někteří útočníci se ještě stále marně pokoušeli Michala zasáhnout, jiní, kteří se ocitli v jeho blízkosti, pokládali omluvně pálky na zem a s úklonou odcházeli pryč. Když dosáhl vchodových dveří, zůstal na chodbě jen klid a všemi okny pronikalo zlato-bílé světlo měsíce. Nastoupil do auta a rozjel se ke svému domovu........

Auto přijíždělo ke známému parkovišti u domu, ve kterém bydlel. Jeho mysl byla pořád ještě plně bdělá a vnímání svojí ostrostí a jasností pohlcovalo vše, co by uvažováním bylo jen zastřeno a omezeno. Současně, když otevíral dveře svého auta a chystal se vystoupit, si uvědomil, že otevírá oči a narovnává peřinu, která mu během spánku spadla na zem.........