Když žijeme v mysli, je cílem "cíl".

Když žijeme v přítomnosti, je cílem "cesta“.

Cíl je myšlenková konstrukce, která nás v případě, že se na ni upneme, odděluje od vnímání cesty.

Tajemství života ve vědomé přítomnosti spočívá v bezprostředním zážitku tohoto okamžiku bez upnutí se na cíl.“

........ Michal automaticky sáhl po mobilu, aby zjistil, kolik je hodin. Dnes nikam nespěchal, práci si mohl zorganizovat, jak a kdy chtěl. To ostatně mohl každý den. Plně si uvědomoval tento dar a obrovskou milost, které se mu každý den dostává. Oblékl se a chtěl si jít jako každé ráno zacvičit. Uprostřed kroku se však zarazil a zůstal stát.......

Co se to děje? Chtěl jít do vedlejší místnosti cvičit, ale něco ho zastavilo. Ano,… to je ono!!! Cvičení ve vedlejší místnosti bylo jeho cílem, ale cesta k tomuto cíli byla vyplněna miliónem cílů menších!!!  Dokonce tak malinkých, že zahlédl samotnou podstatu Přítomnosti. Ano, ano..…, usmál se, a zevnitř svého těla pozoroval, jak mu na tváři hraje radostný úsměv. Tak je to tedy!!! Kdysi o tom někde četl, ale teď to zažívá. Jde sice do vedlejší místnosti zacvičit si, ale cvičení, které je v blízké budoucnosti, už není hlavním cílem. Cílem je každý jednotlivý krok, každý pohyb, každý okamžik, který probíhá právě teď. S tichým úsměvem pozoroval, jak si levá noha hraje se svojí přítelkyní – ctihodnou nohou pravou - v nikdy nekončící hře na to, kdo bude první. Krátká a jindy plně zautomatizovaná cesta se stala dobrodružstvím, jehož konec nenastal začátkem obvyklých cviků na rozhýbání celého těla, ani ukončením tohoto cvičení, ale plynule přešel do všech činností tohoto dne.

Pozoroval, jak se činnosti dějí samy od sebe bez jakéhokoli napětí nebo touhy dosáhnutí cíle, kterým bylo obvyklé „ještě tohle a pak ještě musím udělat tohle“. Když si myl ráno ovoce, nebyly zde myšlenky na snídani, ale v naprosté bdělosti pozoroval, jak voda stéká po ovoci a chladí jeho prsty, …... jak ruka bere utěrku, ....... jak utěrka svými měkkými vlákny utírá ovoce, ..…. jak jeho tělo usedá na pohodlnou židli, ....... a jak se jeho oči dívají na ovoce jako na zázrak, jenž vytvořila příroda zcela nepochopitelným způsobem z malinkých křehkých květů.......

Cílem dnes nebylo posnídat a jít pracovat. Cílem dnes nebylo nic. Cílem se stala cesta. Každé kousnutí, každý pohyb ruky k ústům, znamenal věčnost a jen byl. Čas se vytratil a na jeho místo nastoupilo jen čisté vnímání, které umožnilo věcem, aby byly takové, jaké jsou, a dějům, aby se odehrály tak, jak si je život přál odehrát. Jeho pozornost byla stáhnuta dovnitř a neutíkala k cíli, do kterého se měl dostat.

Po celý den se mu dařilo zůstávat pevně zakotvený v ději, který právě probíhá. Když psal na počítači, neviděl před sebou cíl napsání článku. Vnímal jednotlivé údery prstů na klávesnici, které tvořily slova,….. slova, která vytvářela věty,….. a věty, které vytvářely článek. Vše probíhalo v teď, v úplném osvobození od času, který by proces ovládl, kdyby se jeho myšlenky obrátily na cíl, mít tuto práci hotovou. Tato svoboda držela Michala po celý den a po celou dobu si plně uvědomoval, že kdyby se mu podařilo zůstat v tomto hlubokém prožívání, jeho život by byl čistým, bezprostředním prožitkem.

Večer si sedl a udělal rozhodnutí, že celý svůj život naplní tímto jednoduchým a zároveň zázračným vnímáním........